Předsudky odchází, radost a lehkost přichází

Byla jsem v minulých dnech součástí či spíše blízkou pozorovatelkou úplně malého příběhu, který byl tak jednoduchý a přímý, že jsem se rozhodla jej sdílet i s vámi.

Začalo to jednoho večera, kdy má tehdy dvouletá dcera přišla a prohlásila: „Maminko, vlasy mi lezou do očí, chci je ostříhat!“. Usadila se doprostřed pokoje a v očích měla jasně vidět, že neodejde, dokud nebude přání splněno.

V tu chvíli se mi vybavily všechny příběhy o tom, jak děti nesnáší stříhání, rady, jak ostříhat dítě ve spánku, historky o honičkách s nůžkami, zamykání se v koupelně a mé rozhodnutí, že než tohle, radši nechám dceři vlasy volně růst do té doby, než se dohodneme, že je fajn je někdy ostříhat… Teď jsem tu stála s nůžkami v ruce a přemýšlela, jak ostříhat malou holku. A také o tom, že se můžu na všechny strašidelné historky vykašlat, protože v mé skutečnosti může být všechno úplně jinak.

Po necelém půl roce se dcera vynořila z bazénu, odhrnula vlasy z čela a bylo to tu zas: „Maminko, z těch vlasů mi teče voda do očí, to musíme ostříhat“. Při stříhání trpělivě držela, zatímco já jsem opět tápala, jak to s těmi nůžkami zařídit, aby výsledek byl alespoň relativně slušivý. A tak jsem stříhala a stříhala, až byla holčička jako rozježené vrabčí mládě.

Naštěstí jí to slušelo:-) Večer jsem se nad svým dílem rozbrečela a slíbila jí (a hlavně sobě), že příště půjdeme k panu kadeřníkovi.

Dalších pár měsíců uplynulo a volala jsem panu kadeřníkovi: „Ostříháte tentokrát mě i malou dceru?“
„Jo, ale nesmí plakat!“
„Plakat nebude, ona se těší. Když by kvůli stříhání plakala, tak bych jí to přece nenechala dělat.“

Přišly jsme tam, dcera se týden těšila, jak bude mít vlasy ostříhané od pana kadeřníka…

Pan kadeřník se mi zdál být v rozpacích, to jsem u něj ještě nezažila:-)
„Opravdu chcete ostříhat obě?“ ptal se pro jistotu.
„Jo“
„Tak pojď nejdřív ty.“
„Já bych radši, když byste ostříhal nejdřív dceru, aby pak mohla jít s babičkou na hřiště a nemusela tu čekat.“
„Ale to bude brečet!“ To už jsem nechápala. Navíc dcera rozhodně nepůsobila dojmem, že by se chystala plakat. Tak co má pořád s tím pláčem?
„Proč by plakala, ona se těší a jsme domluvené, že půjde první.“

A tak pan kadeřník začal stříhat. Zatímco dcera bez hnutí seděla a soustředěně sledovala, jak pan kadeřník češe a stříhá, on byl po celou dobu očividně v křeči.
Pozorovala jsem tu situaci a viděla v očích dcery otázku „proč je ten pán tak nervózní?“. I závěrečné oddechnutí pana kadeřníka, že už „to má za sebou“.
Vždyť on si místo těch obav mohl celou dobu užívat, jak trpělivou má zákaznici, mít radost, jak jí to sluší… Z příjemné práce se stala chvíle plná napětí – možná díky předchozím zkušenostem, možná jen díky nějakému příběhu, který znal jen z doslechu… Ale rozhodně nebylo příčinou to, co se odehrávalo v tu konkrétní chvíli.

Dcera odsud vyběhla a jakoby z ní v tom okamžiku spadla ta tíha obav, které z pana kadeřníka přímo sálaly, nadšeně volala: „Babičkóoo, já jsem ostříhaná od pana kadeřníkááá!“.

Uvědomila jsem si v tu chvíli, jak i pro mě je často těžké zbavit se „preventivních“ strachů, ale když se to podaří, nastoupí místo sevření obavami lehkost, důvěra ve správný běh věcí a hlavně – zůstane i prostor pro vnímání skutečnosti a radost:-)

A tak přeji sobě i vám, abyste při hledání zkušeností, zjišťování informací a zkoušení nových věcí dokázali hodit za hlavu předsudky a zůstala vám v mysli spousta místa pro lehkost a radost. Ono uvědomění může být začátkem něčeho nového a přitom opravdového, ať už je to cokoliv.

Katka