Vlňáky v tomhle vedru? Vždyť to dítě uvaříš!

Ty jsi se zbláznila, v létě narvat miminko
do vlněných gatí, VŽDYŤ TO DÍTĚ UVAŘÍŠ!

Miminka mají špatnou termoregulaci, nedokážou nám říci, že jim je vedro, určitě jim je to hrozně nepříjemné.
To jsou některé „protivlněné „argumenty. Jako všechno, tak i látkovky, často nejvíce soudí ti, co o nich vůbec nic neví.

Možná neznáte žádné miminko, které vlňáčky nosí. Tak se zkuste zeptat třeba kamaráda, který chodí běhat v merino triku. Vzal by si místo něj raději igelitové triko? 😀 Asi těžko, že. To snad ani nemůžete myslet vážně. Když už, tak alespoň nějaké bavlněné. Ale „igelitové“ rázovky pro miminko málokoho zarazí…

Vám to mohu říci – měla jsem to úplně stejně, nebo možná skoro stejně. Miminko se mělo narodit uprostřed léta. Plenková výbava nachystaná, „ladila“ jsem vychytávky, třeba vlňáky. A dostala jsem skvělý nápad – koupím merino vlnu a babička je miminku uplete – bude nadšená, že pro něj něco udělá a že miminko bude nosit vlňáčky od ní. Tak jsem si to představovala.

Přišla jsem za babičkou, nadšeně jsem jí povídala o svém vlněném nápadu. A rázem mě to přešlo – vyslechla jsem si přesně ty věty, kterými jsem začala tento článek.

Jsem asi úplně blbá. Jak mě něco takového mohlo vůbec napadnout!

Vlňáky jsem znala jen z obchodu a nadšeného vyprávění. Nikdo, kdo by je osobně používal, nebyl nablízku. A přece nejsem blbá. Sklopila jsem smutně uši a nechala si o vlňácích jen zdát. Pár měsíců jsem kvůli jiným záležitostem neměla na vlňáky ani pomyšlení. Ale čím déle jsem látkovala, tím větší bylo pokušení. Po necelém roce jsem sebrala odvahu a šla je koupit. Byl horký začátek června.

Hned první impregnace domácí lanolinovou kúrou se skvěle povedla. První noc ve vlňácích miminko úžasně spalo a nic neproteklo. Druhý večer dcera kalhotky sama popadla a šla si je obléci – úplně první kalhoty v jejím ročním životě, které si oblékla úplně sama. 🙂

Nadšeně běhala po bytě a dědeček
(mimochodem sportovec s pečlivě střeženým merino trikem)
jí při tom tleskal.

Já jsem seděla a koukala na to. Na víc než „diváky“ jsem se nezmohla. Tohle je to nešťastné uvařené dítě? Že já jsem si do toho nechala mluvit! Sice od maminky, která to myslela dobře, ale vůbec netušila. Kdybych se na ten svůj strach vykašlala – že ublížím svému miminku a všem bude jasné, že jsem úpně mimo, že to je přece jasný, že vlněný svetr taky nosíme jenom v zimě. Mohla si dcera vlňáky užívat hned od začátku. A já s ní. Strach je tu přece od toho, aby nás upozornil, ale ne omezoval.

Už to všechno vím. Jsem vděčná, že jsem ty strachy, předsudky a dobré rady překonala. Vlňáky za to totiž určitě stojí. A mé mateřské sebe-vědomí také 😉 Nevím, jestli je potřeba ještě pokračovat. Od té chvíle dcera nocovala výhradně ve vlňácích. Když bylo teplo, měla jen plínky a vlňáky, když bylo chladněji, tak ještě pyžamo. Nikdy nebyla zapařená, nikdy nebyla nespokojená. Nikdy neprotekly.